Konec dračí pohádky... | Inheritance (Christopher Paolini)

Mnoho vody uplynulo od chvíle, kdy teprve patnáctiletý sirotek Eragon našel v Dračích horách podivný kámen, ze kterého se později vylíhla dračice Safira. Od té doby zažil spoustu dobrých i zlých chvil - cvičil svou dračici, bojoval s ra´zaky a s urgaly, zamiloval se do krásné elfky Aryi, pomáhal svému bratranci Roranovi v boji o jeho milou Katrinu, stal se žákem elfského dračího jezdce Oromise a jeho draka Glaedra, jejichž smrt ho zasáhla na konci třetího dílu série Odkaz dračích jezdců... To vše proto, aby mohl čelit největší zhoubě Alagaësie, zlovládci Galbatorixovi.

Na začátku Inheritance nacházíme Eragona uprostřed bitvy o Belatonu. Je až neuvěřitelné, jak rychle se patnáctiletý vystrašený negramotný hoch proměnil v poloelfského statečného a v jistém smyslu i moudrého bojovníka. Jde nejspíše o stereotyp, který čtenáře tolik zajímá - naprosto průměrný chudák se vlastními (v případě Eragona někdy i cizími) silami vypracuje na hrdinu. Při čtení "dračí série" si nelze nepomyslet, že Eragonův duševní vývoj jde ruku v ruce s dospíváním Paoliniho jakožto člověka i jakožto spisovatele.

Na co se tedy můžeme v závěrečném dílu těšit a čeho se máme obávat? Začnu s tím příjemnějším, tedy s těšením se. Příběh jako obvykle zkoumá silná témata, jako je láska, přátelství, bratrství a již tradičně věčný souboj dobra se zlem. Milovníky války dozajista potěší, že se dočkají více vojenských střetů než v předchozích dílech. Někdy má člověk při čtení až pocit, že toho krveprolití je už trošku moc. Pro čtenáře, kterým se časté vojenské střety budou zdát přehnané, mám poněkud zlomyslný dodatek - bohatě je vyváží rozvleklé popisy cestování.

Rozvleklé popisy však neberu jako negativum, na rozdíl od většiny čtenářů. Nemám příliš v oblibě knihy, které jsou od předmluvy po poděkování nacpány samou akcí - klidnější pasáže beru jako nadechnutí se před další napínavou scénou, kterých je v Inheritance více než dost.

Co dalšího pěkného hlavní hrdiny potká? Eragonovi i Safiře se dostane dalšího vzdělání, které se ukáže jako klíčové pro boj s Galbatorixem. Pomůže jim zároveň dospět do fáze, kdy jsou připraveni k plnění důležitého úkolu, který jim je dán (a který se dozvíte na posledních stránkách knihy). Obecně celý konec knihy je tak trochu utopistický - vše se vyřeší ke spokojenosti všech (alespoň rámcově) a nad klidem a mírem bude bdít moudrý a zkušený vládce (respektive vládkyně)

Na co se naopak netěšit? K mému zklamání nebylo rozmotáno tajemství kolem Angely, otázky kolem její existence se naopak rapidně rozšíří. Tato záhadami opředená žena se jako obvykle mnohokrát objeví a zasáhne ve chvílích, kdy už se vše bude zdát neřešitelné, o její minulosti se toho však mnoho nedovíme. Naopak nám bude odhalena spousta jiných tajů - dočteme se, kde se skrývá a co obsahuje tajemná Pevnost duší, komu se vylíhne poslední Galbatorixovo vejce, nebo kdo bude vládnout Alegaësii po rozhodující bitvě.

Trochu mne zklamal konec knihy, ne však tím, že by rozuzlení příběhu bylo předvídatelné či nezajímavé - zatímco celá kniha běžela krásně plynule v popisných pasážích a věnovala se mnoha detailům, konec knihy mi přišel trhaný. Jako by autor chtěl co nejrychleji odbít všechny konce, aby už to měl za sebou. Je nepochybně těžké svázat všechny rozdělané příběhy tak, aby se nic nezašmodrchalo, a pokud by se Paolini rozhodl pokračovat v tendenci dlouhých popisů, musel by nejspíše vydat další knihu, ale například mně by to rozhodně nevadilo :). Vyloženě líto mi bylo, když se jedna z hlavních postav objevila jako nová dračí jezdkyně, a já jakožto čtenář jsem byla ochuzena o podrobný popis zrodu nového dráčete.

Některým lidem vadí, že Paoliniho myšlenky jsou velice podobné těm ve fantasy knihách jiných autorů, například těm v Tolkienově Pánu prstenů. V dnešní době je velmi těžké přijít s kompletně originálním dílem, když je většina nápadů již využita. Například od zmíněného Tolkiena se však Paolini zásadně liší v tom, že dokázal stvořit úžasný svět v jazyce, kterému porozumí i velmi mladí čtenáři, což je pro mě velice podstatné plus. Sama si pamatuji, že když jsem kdysi v sedmé třídě poprvé četla Pána prstenů, byla pro mne jakožto pro nezkušeného čtenáře právě složitost jazyka největší překážkou.

Když jsem Inheritance dočítala, srdce se mi, jak se říká, hnulo. Za prvé nad tím, že konec je velice dojemný (citlivějším jedincům i slza ukápne), za druhé jsem pocítila náhlý příval tušení, že tato kniha nebude poslední, ve které se Paolini věnuje Eragonovu světu. Mnoho příběhů zůstalo nedokončeno, respektive jim bylo dopřáno natolik otevřeného konce, že si umím velice živě představit, jak by mohly pokračovat.

Nakonec mi zbývá již jen poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.