Ve druhém díle úspěšné knižní série se opět setkáváme s oběma hlavními
hrdiny. Hladové hry sice měli mít jen jediného vítěze, ale Katniss i Peetovi se
pod hrozbou sebevraždy podařilo vyhrát jako páru. Za normálních okolností by
možná zemřeli, ale jelikož si všichni mysleli, že k sobě chovají hlubokou a
nehynoucí lásku, vyvázli živí a ještě se stali miláčky privilegované části
národa. I když by oba ze všeho nejraději na peklo v aréně zapomněli a vrátili se
ke svým běžným životům, ani tento luxus jim není povolen. Jakožto vítězové se
musí vypravit na turné po všech krajích, aby se mohli nechat s velkou dávkou
přetvářky oslavovat. Navíc počítají s tím, že budou trenéry dalších splátců z
dvanáctého kraje, a další Hladové hry se blíží.
Jejich vzpoura proti Kapitolu jim však neprojde tak lehce, jak by si přáli.
Katniss a její reprodrozd, kterého nosí připnutého na oblečení, se nevědomky
stávají symbolem vzdoru proti nenáviděné nadvládě prezidenta Snowa. Jubilejní
Hladové hry mají obyvatelům pokořených krajů příhodně připomenout, že ani ti
nejsilnější neuniknou Kapitolu... Jeden vítěz a jedna vítězka Hladových her z
každého kraje se budou muset opět vypravit do arény. A jelikož je Katniss
jedinou ženou, která v rámci dvanáctého kraje kdy Hladové hry vyhrála, její
noční můry jen tak neskončí.
Necelá první polovina knihy mi poskytla jen velice málo napětí. Šlo
prakticky o líčení událostí po Hladových hrách, tedy turné Katniss a Peety,
pomalé a neúplné rozuzlování jejich vztahu (i když mne obvykle milostné
několikaúhelníky moc neberou, tady jsem vcelku zvědavá, jak se to vlastně
vyvine), vnitřní vyrovnávání se hlavních hrdinů s tím, co zažili v aréně,
výhružky prezidenta Snowa, který prokoukl trik s předstíráním nehynoucí lásky, a
podobně. Zvrat přineslo hlavně to, že dvanáctý kraj dostal nové mírotvorce,
kteří již nejsou tak benevolentní, jako byli ti předchozí - Hurikán je ošklivě
zbičován poté, co je přistižen při pytlačení.
V polovině knihy se šokovaná Katniss dozvěděla, že ji čeká další vstup do
arény, čímž kniha dostává nový spád. Byla jsem vcelku rozčarovaná z toho, že
tato událost nastala tak pozdě. Říkala jsem si, jak chce autorka rozepsat
všechny události v aréně na tak malém prostoru, aby to nevypadalo odbytě a
čtenáři nebyli zklamaní. Zároveň jsem se divila, proč chce autorka opět opakovat
situaci z první knihy (tedy vítězství dvojice, nikoli jednotlivce). Nakonec mne
však autorka příjemně překvapila a žádné zbytečné opakování či odbývání popisu
arény se nekonalo.
I přes poněkud neakční první polovinu se kniha čte velice rychle. Celých
tři sta třicet pět stran jsem zhltla za pouhé dva dny, což je v kombinaci s
malým dítětem a zkouškovým obdobím dozajista můj rekord :). Druhý díl se mi
líbil o malinko více, co se líčení pobytu v aréně týče, a to hned z několika
důvodů. Byl krvavější, surovější, nepředvídatelnější a Katniss se více dostala
do kontaktu s ostatními soutěžícími. I díky ostatním soutěžícím, kteří byli
vesměs dospělí až staří, se mi tato aréna líbila více. Přišli mi zkušenější a
rafinovnější než soutěžící v prvním díle, kteří byli myšlením dětmi. Jelikož se
více či méně všichni znali a přátelili se, očekávala bych, že se vzbouří a
nebudou se chtít navzájem vraždit. Omyl. I zde jsem byla příjemně
překvapena.
Pokud jste si po prvním díle stěžovali, že nevíte skoro nic o Kapitolu a o
ostatních krajích, nyní si můžete své chutě napravit. To, co v prvním díle
chybělo, druhý díl dostatečnou měrou doplňuje. Čtenář se trochu více seznámí i s
prezidentem Snowem, který tak povystoupí ze závoje tajemna. Další důležitá
postava, o které se dozvíme o něco více, je věčný opilec Haymitch. Dočteme se
něco o jeho vítězství v hladových hrách, čímž možná čtenář pochopí jeho největší
slabinu, tedy alkohol.
S každým dalším přečteným dílem Hunger games mi čím dál více připadá, že se
autorka inspirovala u starověkých gladiátorských zápasů. Ve Vražedné pomstě mi
to připomněla scéna, kdy se jeden ze soutěžících objeví s trojzubcem a sítí.
Prezident Snow mi zase velice připomíná Velkého bratra z díla 1984. Hunger games
mají však narozdíl od 1984 šanci na o něco šťastnější konec, čímž se dostávám k
zakončení druhého dílu. Závěr Vražedné pomsty slibuje, že poslední díl trilogie
bude od první strany překypovat akcí a napětím. V mysli mi po přečtení knihy
vyplavala možná poněkud fádní otázka. Jak to celé skončí?
Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře:
Okomentovat