Panem je země, která povstala z toho, co se kdysi nazývalo Severní Amerika.
Tvořilo ji hlavní město Kapitol a třináct okolních krajů. Jednoho dne však došlo
ke vzpouře krajů proti Kapitolu, kterou následovala krutá porážka - dvanáct
krajů bylo pokořeno, třináctý byl vyhlazen. Tak vznikly Hladové hry - jako
připomínka na zradu a na nadvládu Kapitolu. Jako trest za vzpouru musí každý
kraj dodat každoročně jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci.
Dvacet čtyři splátců je uvězněno v rozhlehlé venkovní aréně, kde je může čekat
cokoli. Během několika týdnů spolu bojují na život a na smrt, dokud poslední
splátce nevyhrává. Vítězného splátce čeká snadný život v domovském kraji, který
bude zahrnut cenami, zejména jídlem.
Katniss, šestnáctiletá dívka, žije ve dvanáctém kraji specializujícím se na
těžku uhlí. Její domovský útvar nepatří mezi ty nejúspěšnější, za
čtyřiasedmdesát ročníků her měl jen dva vítěze. Možná právě proto se její
sousedé, narozdíl od krajů, které své uchazeče pro tento den trénují od raných
let, strachují Dne sklizně, až budou muset dvě z dětí poslat prakticky na
popravu. V Den sklizně se před volbou splátců Katniss paradoxně nestrachuje o
svou sestru Prim, která je do slosování zařazena poprvé, nebo o sebe, ale o
svého kamaráda Hurikána, který byl nucen nechat své jméno na lístečky napsat
několikanásobně vícekrát, než musel, aby dostal kýžené příděly jídla navíc pro
svou rodinu. Je šokovaná, když z úst losující zazní právě jméno její sestry,
které očekávala ze všeho nejméně. V tu chvíli ji napadá jediné řešení - přihlásí
se jako dobrovolnice a je společně se synem pekaře, Peetou, odvezena do
výcvikového centra, kde se bude týden cvičit a krmit nejvybranějšími lahůdkami,
než Hladové hry začnou...
Když jsem knihu četla, vybavily se mi v mysli hned dvě jiné knihy, které jsou jí náměty či myšlenkami velice podobné. Za prvé jde o knihu 1984 od George Orwella, kterou mi Hunger games připomněly kvůli neustálému sledování, všudypřítomným odposlouchacím zařízením a krutému režimu, za druhé jde o titul Pán much od Williama Goldinga. Proč ten mi připomínal Hunger games, to je asi jasné každému, kdo o té knize někdy něco slyšel :). A jelikož studuji historii, nemohla jsem si nevšimnout, že Hunger games jsou velice podobné gladiátorským hrám.
I když jsou Hunger games hlavně oddechové čtivo (tedy pro ty, kterým nevadí
nějaká ta krev a napětí :) ), lze při jejich čtení dojít k velice zajímavým
tématům k přemýšlení. Co byste dělali, kdybyste se dozvěděli, že musíte zabít
někoho, kdo vám kdysi zachránil život, pokud chcete sami přežít? Jsou kladné
city vzniklé za takových podmínek skutečné, nebo jde jen o podvědomou snahu
nezhroutit se? Jak moc je odlišné zabití zvířete od zabití člověka a jde se s
tím vůbec vyrovnat?
Než jsem si knihu přečetla, poohlédla jsem se po názorech jiných čtenářů.
Pákrát jsem narazila na hodnocení, že kniha je obyčejným přespříliš
naturalistickým popisem vyvražďování se dětí navzájem. Byla jsem mile
překvapena, když tomu tak nebylo - ano, v knize nevyhnutelně dojde k vraždám i k
smrtelným nehodám (jinak by kniha byla poněkud nudná nebo minimálně nepříliš
záživná), ale nejde o nic, u čeho by se čtenáři obracel žaludek. Ale možná je
tento názor ovlivněn mým přespříliš častým čtením hororů :).
Dle mého názoru je nejzajímavější částí knihy líčení samotných her, což se
jistě dalo očekávat :). I když člověk tak nějak ví, že vypravěčka pravděpodobně
nezemře, přesto se nemůže od knihy odtrhnout a hltá řádky, jen aby se dověděl,
která postava zemře jako další a jestli nakonec bude muset Katniss zabít svého
společníka z dvanáctého kraje, Peetu, ze kterého se stal postupně snad i více
než její přítel. Ostatní hráči přestavují vskutku pestrý výběr postav - je tu
vraždící maniak, mazaná zrzka připomínající vzhledem i povahou lišku, dívka
libující si v mučení, dvanáctiletá křehulka, strašlivý svalovec, odborník na
elektroniku,... každý si dozajista dokáže vybrat svou oblíbenou i neoblíbenou
postavu. A i když by bylo logické, kdyby se z každého dítěte vyklubal zabiják,
skutečnost je mnohdy jiná. Kromě příběhů krutosti můžeme v knize nalézt i
slitování, přátelství či sebeobětování se pro druhé.
Kniha potěší každého čtenáře, který má až po krk přeslazených lovestory
nebo příběhů s hrdiny, kteří mají nervy z oceli a neznají strach. Právě strachem
je kniha nabitá od první po poslední stranu. Strach o rodinu, o přátele, o
vlastní život. Vše je popisováno velice realisticky, kniha se čte jedním dechem.
V záplavě veškeré té upíří literatury, která poslední dobou zaplavuje pulty
knihkupectví, září Hunger games jako diamant.
Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře:
Okomentovat